Úpadok írskych pubov

Každé dva dny je jedna zavřena. Hospoda, kdysi irská instituce číslo jedna, zažívá prudký úpadek. Vinu na tom nenese jen hluboká a dlouhá recese, ale jak uvádí list Irish Times, i kulturní změny. Úryvek z původního článku.

Není to tak dlouho co si hospody držely celou společnost v područí. Oslavy narozeniny, první svaté přijímání, pohřební obřady – účastníci podobných událostí si po nich vždy našli cestu do jejich přítmí. Rodinní příslušníci byli vysíláni, aby vyvlekli bránící se pijany z jejich oblíbených lokálů. Ranní ptáčata se připojovala k těm, kdo probděli celou noc, aby si cestou do práce mohli společně dát pivo. Lidé se chlubili tím, že celé noci trávili v malých, zatuchlých místnostech s řadou pivních píp.

Nyní každé dva dny zavře jedna hospoda – od roku 2005 jich už bylo více než 1 100. Jejich úpadek je často citován jako další příklad rozkladu venkova, ale hrana zvoní hospodám všech druhů a ve všech regionech.

Pro kolaps tohoto odvětví jsou uváděny různé důvody. Po většinu minulého desetiletí si hospodští stěžovali na zákaz kouření a změny legislativy týkající se alkoholu za volantem. Ale tyto změny proběhly už před nějakou dobou. Zákaz kouření začal platit v roce 2004 a první změny ohledně řízení pod vlivem alkoholu sahají až do roku 2003, kdy byly zavedeny namátkové dechové zkoušky.

Mladí vyžadují modernější místa, kde by se mohli setkávat
Další tvrdí, že se děje něco většího – radikální změna našeho způsobu života a hlavně způsobu, jakým trávíme volný čas. „Zdá se, že tu probíhá zásadní proměna životního stylu,“ říká Mary Lambkinová, profesorka marketingu na University College v Dublinu. „Jak lidé bohatli a stávali se sofistikovanějšími, už je nebavilo vysedávat ve špinavých hospodách. Zvláště mladí lidé vyžadovali novější, světlejší a modernější místa, kde by se mohli setkávat.“

I když uznává význam hospod pro cestovní ruch, stejně jako to, že existují také dobré bary, ve své kritice je neúprosná. „Pořád tu jsou nepopsatelné podniky, na kterých se nedá nic doporučit. Mnohé, s jejich temnými a zašlými interiéry a ušmudlanými pulty, vypadají, jako by se v nich nic nezměnilo od roku 1954. Taková místa recesi nepřežijí a pravděpodobně si ani nezaslouží, aby ji přežily.“ Hospodští věří, že změny nemají pouze ekonomický základ, ale i kulturní. „Lidé měli hodně peněz a málo času. Nyní mají málo peněz a málo času,“ říká Padraig Cribben, generální ředitel Irské federace obchodníků s alkoholem, která zastupuje 4 500 hostinských v zemi.

Cribben říká, že některým členům se ani nevyplatí mít otevřeno mimo hlavní dobu náporu. „Je to práce na částečný úvazek, něco jako zemědělství před dvaceti lety. Některé hostince zůstávají zavřené až do osmé hodiny večerní, nebo otvírají jen ve středu.“

„Za starých časů začínal víkend ve čtvrtek večer”
Geraldine Lynchová z druhé generace hostinských, která provozuje podnik zvaný Kukaččí hnízdo v Tallaghtu, v důsledku recese a dalších faktorů zaznamenala v pracovních dnech pokles obratu o dvě třetiny. Ale to byl alespoň předvídatelný posun a mohla na něj manažersky reagovat.

Pak se ale začalo dít něco znepokojivého. Obrat se začal zmenšovat i o víkendech. „Za starých časů začínal víkend ve čtvrtek večer, to ale s recesí skončilo,“ říká. „Pak jsme přišli i o pátky. Lidé přestali chodit po práci, nebo se zastavili jen na jedno a zase šli.“ Je to takový případ „díky Bohu, že je pátek, odpočívej v pokoji“.

Lynchová si povšimla, že zákazníci vedou stále zaměstnanější životy a soboty jsou stále častěji jediným dnem, kdy si dovolí trochu zábavy. Sobotní rána věnují rodinným aktivitám, nebo si jdou zaběhat, a tak o pátečních večerech zůstávají doma.

Vedle ekonomických faktorů došlo ke kulturnímu posunu
Tento měsíc převzal konkurzní správce hostinec Colmana Byrneho v Ballaghaderreen v kraji Roscommon. Definitivně tak ukončil šestiletou snahu Byrneho o to, aby si na sebe hostinec začal vydělávat. Jeho podnik upadal už dříve, než se dostal do neřešitelných problémů, a to z několika důvodů. Recese a emigrace patřily mezi faktory, ale byly tu i námitky sousedů proti nočnímu provozu, které ho připravily o zásadní sobotní večery.

Spolu s ekonomickými faktory Byrne nicméně zaznamenal stejný kulturní posun, o kterém mluví i ostatní. „Tento prvek irského charakteru – společenskost – pomalu vymírá. Lidé se už neúčastní stejných společenských věcí jako dříve.“

Namísto štamgastů, kteří se dříve v baru bavívali o místních záležitostech, jsou nyní podle Byrneho jeho zákazníky „mladí lidé, kteří se doma opijí levnou vodkou a pivem.“ Ti, kteří pak do baru dorazí, mají často lahvičky tvrdého alkoholu přilepené ke stehnům.

Spotřeba alkoholu za posledních deset let poklesla o pětinu
Conor Kenny se rovněž pozastavuje nad obrazem, který jsme si o sobě vytvořili – že jsme společenští, že společnost milujeme. „Generace mladší 26 let je úplně jiná, než co to bývalo.“

Výsledkem je, jak tvrdí, generace, kterou nezajímá poklidný večer strávený posezením v tiché hospůdce na jednom místě. Podle Kennyho tvrdě pracují, hodně pijí a za zábavou vyrážejí až v čase, kdy se jejich rodiče vracívali domů, aby se uložili k spánku.

To je další velká změna, která má na pohostinský sektor významný vliv. Spotřeba alkoholu za posledních deset let poklesla asi o pětinu, nicméně v životě Irů pořád hraje ústřední roli. Problémem hostinských však je, že stále více alkoholu je konzumováno doma a ne v licencovaných podnicích.

Hospody zapomněly, jak oslovovat zákazníky
Podle výzkumu pro výrobce alkoholu Drinks Industry Group Ireland bylo před deseti lety 80 % nápojů prodáváno v k tomu určených podnicích (hostincích a dalších místech). Dnes takový prodej nečiní ani polovinu celkového obratu. V roce 2006 byly supermarkety osvobozeny od zákazu prodeje zboží pod úrovní nákladů. Změnily se tak na sklady nápojů, které používají pod cenou prodávaný alkohol jako vějičku, na kterou lákají zákazníky. „Nastala exploze snadné dosažitelnosti a kolaps cen,“ říká Donall O’Keefe, výkonný ředitel Asociace licencovaných obchodníků s alkoholem, která zastupuje dublinské hostinské.

A tak zatímco hospoda byla kdysi jasně definovanou institucí, zastávající v životě společnosti centrální místo, dnes se její význam vytratil. Kenny říká, že hospodští čelí výzvě, jak se znovu stát důležitými. „Všechno je to otázka schopnosti se měnit, pohlídat si základní věci. Hospody ztratily schopnost vytvářet si trh, zdůrazňovat, v čem se liší. Dokud jsme byli keltským tygrem, peníze se vydělávaly snadno a hospody zapomněly, jak oslovovat zákazníky a prodávat se.“

Lambkin předpovídá, že dojde na další zavírání podniků a že proběhne jakási konsolidační vlna, kdy bude dokončena ekonomická verze procesu „přežití nejschopnějších“. „Každé město pořád má vyhlášené hospody, které něčím vyčnívají. Pro ty dobré je to stále životaschopný byznys a ty přežijí.“