Guinness je írskym pokladom

Jet do Irska a nepít Guinness je jako jet do Vegas a nezahrát si s jednorukým banditou. Už 250 let.

Pivovar Guinness slaví kulatiny. Od chvíle, kdy Arthur Guinness podepsal smlouvu o pronájmu dublinského pivovaru St. James Gate, uběhne letos již 250 let. I když se narozeniny budou slavit v den výročí podpisu smlouvy, tedy 31. prosince, jeden z vrcholů oslav nastává už 17. března na sv. Patrika, kdy svůj národní svátek slaví celý „Smaragdový ostrov“.

A Guinness je stejně jako sv. Patrik jedním z jeho symbolů. Světově nejoblíbenější pivo typu stout se vyváží do 150 zemí celého světa, kde se ho denně vypije 10 milionů sklenic. Stejně jako před 250 lety se k jeho výrobě používají pouze čtyři základní suroviny: voda, ječmen, chmel a kvasnice. Nepřidávají se žádné umělé přísady. Snad i proto se traduje, že Guinness dnes chutná úplně stejně jako v dobách, kdy z bran dublinského pivovaru vyjela v dřevěných sudech první várka. Milovníci Guinnessu nemusí mít strach, že by jejich pivo jednou došlo – nájemní smlouvu totiž Arthur Guinness uzavřel na 9000 let.

Identita značky Guinness

Když se Guinness začal vyrábět, pojmy jako „identita značky“, „merchandising“ či „propagace prodeje“ měly hodně času do svého zrození. Nicméně již v 19. století se díky obchodním úspěchům stal Guinness terčem snah falzifikátorů, proto pivovar v roce 1862 zavádí klasickou a s úpravami až do dnešního dne používanou etiketu. Až do 20. století se totiž Guinness dopravoval k distributorům v sudech. Ti pak sami zajišťovali lahvování a doručení finálního produktu k zákazníkovi. Po zavedení nové etikety se museli firmě písemně zaručit, že budou označovat láhve pouze těmito značkami, což se dá označit jako počátky „formalizované kontroly kvality“. V první polovině 20. století se začalo hovořit o reklamě tak, jak si ji představujeme dnes. Rozšířila se produktová řada (Guinness Draught, Guinness Extra Stout), standardizovaly se grafické prvky a začaly se využívat všechny tehdy dostupné komunikační kanály. Grafické prvky doznaly během času lehkých změn, tři základní body brand identity ovšem zůstávají přítomny na všech formách propagačních materiálů, od obalu přes print až po televizní spoty.

Tak trochu jiná expozice
Bývalá fermentační budova Guinness Storehouse má sedm pater. Dnes slouží jako muzeum a ukázka toho, „jak se to v Guinnesu dělalo a dělá“. Od klasických zařízení podobného druhu se ovšem liší asi tak, jako Guinness sám od neidentifikovatelného europiva jakékoli značky. Sama budova se nachází v jihozápadní části Dublinu. Už její tvar připomíná klasickou pintu – s tím rozdílem, že kdybyste tuto naplnili, pojme do sebe 14,3 milionu pint černého zlata. Všechno je velké a všeho je tady moc. Hned v přízemí je rozsáhlý archiv, ve kterém jsou uloženy všechny písemnosti, reklama, tištěné materiály – včetně originálu nájemní smlouvy, podepsané v roce 1759 Arthurem Guinnessem. V prvním patře si projdete postup výroby černého zlata od základních surovin přes mletí, fermentaci, filtrování až po výsledný produkt. To vše je doplněno ukázkami historických nástrojů, aktuálních postupů, audiovizuálními vysvětlivkami… Doporučená doba na prohlídku je hodina a půl, já jsem tam strávil hodiny tři a měl jsem pocit, že ještě jednou tolik by se klidně sneslo. Ve třetím patře je výstava reklamních předmětů, letáků a plakátů od těch prvních z 30. let až po dnešek.

Autor obrázků John Gilroy pracoval pro reklamní agenturu Benson’s. Když agentura v roce 1928 vyhrála reklamní tendr na Guinness, mohla se zrodit bájná postavička hlídače v zoologické zahradě s jeho pověstnou partičkou zvířat včetně nejpopulárnějšího tukana. Gilroyovy první skeče zaujaly studio Walta Disneye, a dokonce dostal z Hollywoodu nabídku na práci. Naštěstí pro Guinness odmítl a zůstal věrný černému zlatu. V expozici nemůže chybět restaurace s originálními guinnessovskými recepturami, prodejna reklamních předmětů, kde koupíte všechno od triček a mikin přes plakáty a knížky až po otvíráky na pivo, čokoládu a třeba i hořčici s příchutí Guinnesse. V posledním, sedmém patře si pak můžete vyměnit útržek ze vstupenky za pintu piva Guinness, a jelikož se jedná o jednu z nejvýše položených restaurací ve městě, vychutnáte si ji i s unikátním výhledem na město.


17. března je každý Irem
Svátek svatého Patrika spouští ve městě šílenství. Od rána je jedna z hlavních ulic Dame Street uzavřena kvůli průvodu, který odpoledne prochází od Parnell Square až k hlavní katedrále sv. Patrika. Turisté z celého světa od rána kolují městem, oblékají se do úsměvných zelených klobouků a nasazují si rezavé vousy. V celé zemi se nepracuje a lidé mají radost, že mohou od rána pít. „Nejhorší jsou Američani,“ říká Honza Križka, dlouhodobě žijící v samém centru dění na Temple Baru. „Je to takový místní sport. Když se vás některý z Američanů, které jde poznat na první pohled, protože si oblékají trička ,Kiss Me, I’m Irish’, zeptá, kde začíná průvod, je zvykem je poslat na Sherriff Street, což je jedna z nejdrsnějších ulic v Severním Dublinu,“ usmívá se Honza.

„Něco jako kdyby se v Praze ptali na Pražský hrad a vy je poslali do Libně,“ přitakává jeho partnerka Jitka a usrkává z první ranní pinty. Stará pověst tvrdí, že 17. března je každý Irem. Takže mě omluvte, jdu si koupit irskou vlajku a vyrážím do ulic. Sláinte!