4 sládkovia

„Pivovarským se rodí většinou holky, to je nepsané pravidlo,“ usmívá se otec dvou dcer Zdeněk Lux, který o pivo pečuje ve Staropramenu. Sládek, to je podle něj dneska především manažerská funkce, pivo ve skutečnosti vaří vařič na varně.

„Ale sládek celý ten proces zastřešuje a nastavuje. A to hlavně v době nové sklizně chmele a ječmene, protože ta je pokaždé jiná. Pivo ovšem musí vždy chutnat stejně. Navíc chceme dostat z každého zrnka sladu co nejvíc cukrů a enzymů. A jak to udělat, to je právě moje práce,“ vysvětluje Zdeněk Lux.

I dnes, v době počítačů, se musí všechna stadia piva pečlivě analyzovat a degustovat. To platí i o vstupních surovinách. Sládek musí denně zkoumat čichem výluh ze sladu nebo ochutnávat vodu zbavenou všech nežádoucích příměsí, z níž pivo uvaří.

Všechno pivo vyrobené v pivovaru – a ročně ho bývá kolem dvou a půl milionu hektolitrů – prochází na varně obří kulatou scezovací kádí o průměru 11 metrů, která připomíná vesmírný létající talíř.

Kromě dohledu nad vařením spadá do pracovních povinností sládka i příprava nových piv. To může trvat měsíce. „Hodně jsme si třeba vyhráli s nefiltrovaným pivem, aby mělo požadovanou barvu a zakalení, ale přitom si udrželo chuť, jakou jsme chtěli,“ líčí komplikovaný proces Zdeněk Lux.

Ve Staropramenu pracuje už šestnáct let, na současné pozici poslední čtyři roky. Sám dává přednost světlým pivům, ale když si má dát jenom jedno třeba k jídlu, vybere granát.

Zdeněk Lux, Staropramen (foto: Michaela Hasíková)

Jan Hlaváček je vrchním sládkem Plzeňského Prazdroje. „Jsem z páté generace sládků. Moje rodina mívala malý pivovar v Podmoklech, ale děda i táta už pracovali v Plzni,“ líčí historii svého rodu muž, jehož dědeček dokonce zachránil pivovar Gambrinus po druhé světové válce před zavřením.

Shodou okolností bydlel ve stejné pivovarské budově, kde má dnes jeho vnuk kancelář. V provozu je nicméně každý den.

„Jsem vrchním sládkem celého Plzeňského Prazdroje a osobně dohlížím na pivo Gambrinus,“ objasňuje a napije se svého díla, které si nechal načepovat v degustační restauraci.

Dá se odtud vstoupit přímo do varny, kde pivo vzniká. Jsou tu tři velké kulaté nádoby, v teplém, vlhkém vzduchu je cítit sladový odér. Co se ve varnách děje, kontrolují muži u počítačů ve skleněné kukani. Takhle se dneska pivo v moderním pivovaru vaří.

„Výrobní proces řízený počítačem zaručuje, že bude každá várka stejná a pivař najde v půllitru nebo láhvi přesně to, co očekává. Pamatuju si ale doby, kdy se nastavovalo všechno manuálně a jednotlivé várky se od sebe často i výrazně lišily,“ porovnává způsob výroby před čtvrt stoletím a dnes sládek, jemuž projde pod rukama každý rok přes tři a půl milionu hektolitrů piva Gambrinus, což je nejvíc v České republice.

Z rodu Hlaváčků je to zatím poslední sládek. Má totiž dvě dcery a ani jedna se výrobou piva neživí. „Tak snad až vnuci,“ říká Jan s povzdechem.

Jan Hlaváček, Plzeňský Prazdroj (foto: Michaela Hasíková)

Tomáš Kosmák přišel do Krušovic před třemi roky a čekal ho nelehký úkol. Měl vrátit slávu pivu, jehož pověst v uplynulých deseti letech upadala.

„Ty staré Krušovice, za nimiž se chodilo přes půl města, si pamatuju. Dával jsem si je v Brně ještě jako student,“ vzpomíná Tomáš Kosmák.

Když přišel na nové místo, musel nejdříve obnovit původní receptury krušovické desítky. Ladění chuti piva pomocí degustací a analýz trvalo nakonec osm měsíců.

„Abych si to pojistil, přizval jsem svého předchůdce Václava Klouba, který byl ředitelem pivovaru v době jeho největší slávy před čtvrt stoletím,“ říká vysoký štíhlý muž. Pivní postavu skutečně nemá, ale stojí ho to prý dost úsilí. Ve volném čase pije i víno, k čemuž ho předurčují jeho moravské kořeny.

„Piva vypiju přece jenom asi víc, protože je k tomu víc příležitostí,“ odhaduje sládek. Pokud jde ale o běžné konzumenty, ti pijí piva stále méně. „Mění se složení populace a také pracovní vytížení zejména mladší generace. Ta si mnohem méně chodí povídat do hospody, místo toho sedí na internetu a komunikuje po sociální síti,“ vysvětluje Tomáš Kosmák.

„Občas si vzpomenu na citát z filmu Postřižiny: Musíte se snažit, pane správce.“ Krušovický pivovar skutečně ten filmový trochu připomíná. Areál s historickými budovami není příliš rozlehlý a sládek, který je zároveň ředitelem pivovaru, má v kanceláři klenuté stropy.
Věří, že se v Krušovicích v příštích letech podaří překonat hranici milionu uvařených hektolitrů za rok.

Tomáš Kosmák, Krušovice (foto: Michaela Hasíková)

Stejně jako ostatní sládci je i Adam Brož, sládek v Budějovickém Budvaru, absolventem Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, kterou zakončil titulem Ph.D. Získal jej za to, že do průmyslové pivovarské výroby zavedl metodu rozpoznání kvality sladu pomocí infračerveného záření.

Ačkoliv v Budějovickém Budvaru při své práci vědecký přístup uplatňuje, nejvíce ho na pivu fascinuje, že je to stoprocentně přírodní produkt. „V poctivém pivu není vůbec nic umělého, samotná technologie výroby už stovky let chytře využívá přirozených dějů,“ říká Adam Brož, když přicházíme do lahvovny.

Zelené kuželky tady putují jako hadi po vlnících se pásech, mezi nimi sjíždějí horskou dráhu červené přepravky. Přes cinkání skla se skoro neslyšíme. „Pivovar je jako orchestr; když bude každý hrát svůj part dobře, bude výsledný zvuk ladit,“ přibližuje Adam Brož chod pivovaru, když vyjdeme ven mezi přepravky připravené k odvozu.

Téměř polovina z nich skončí v zahraničí. Jako sládek svůj světlý ležák na zahraničních cestách občas doprovází a ochutnává rád jiné kategorie piv. „V Británii nebo v USA si vždycky dávám například piva typu IPA, tedy India Pale Ale, která mají díky použití v Česku neobvyklých druhů chmele i technologií odlišnou vůni a chuť,“ říká.

Sám se považuje za Jihočecha, původem je z Českých Budějovic, a nikdy prý neuvažoval o tom, že by pivo vařil jinde. Pod jeho velením se každý rok uvaří přibližně milion dvě stě tisíc hektolitrů piva.

Adam Brož, Budějovický Budvar (foto: Michaela Hasíková)