O írskych puboch 1.(čo je to pub?)

Gastronomičtí designéři i obchodníci se starožitnou veteší začnou asi křičet a odmítavě mávat rukama, ale je to tak. Správnou „irskou hospodu“, tedy hospodu v irském stylu, poznáte opravdu tehdy, když zavřete oči a nic kolem sebe neuvidíte.

Žádnou prkennou podlahu, žádné staré fotografie, žádné dřevěné obložení. Irsko se musí v hospodě projevit jinak. Teprve když kolem sebe uslyšíte halas, hudbu a smích a vůni praženého ječmene nepřehluší žádný omastek z kuchyně, můžete si říci, že stojíte na půdě Zeleného ostrova.

Když uvaříte nudle a zalijete je kečupem, nebude to žádné italské jídlo. A když si do hospody vyrobíte stolek ze starého šicího stroje a k němu postavíte dvě rozdílné staré židle, nebude to irská hospoda. Přenést atmosféru pospolitosti a družné zábavy z Irska na kontinent není jednoduché. Paradoxně to dokazují tisíce "irských hospod" roztroušených po celém světě. Spojuje je vesměs právě do starých časů laděný interiér, který sice vyvolává pocit útulnosti, ale irský duch a nálada vznikají složitějším procesem.

Pub? Kdepak, omyl!
První nepřesnosti vznikají často ještě před vchodem, kde lze často u jména podniku číst doplněk "Irish Pub". Jenže "Pub", tedy zkráceně "Public House", je výraz označující hospodu především v Anglii. V Irsku se pro stejný typ podniku používá mnohem častěji označení "Bar". Stačí se například podívat na legendární hospůdkový labyrint v Dublinu The Temple Bar ve stejnojmenné čtvrti. Bar a Pub jsou sice jen tři písmena, ale v jemných rozdílech mezi pitím piva v Anglii a v Irsku důležitá.
The Temple Bar nechť poslouží jako další příklad toho, z jakých ingrediencí by měla být poskládána irská hospoda. Dublinský podnik vypadá zvenku jako obyčejný malý nárožní výčep. Vstupte ale do něj po obědě, a vyjdete ven až za hluboké noci a ještě ho neprozkoumáte možná celý. Do nitra domovního bloku se vinou různé chodby a sály a místnosti, takže putujete vlastně mnoha hospodami pod jednou střechou. Takový pivní Prior. Nebo pivní bludiště podobné obří bratislavské hospodě U mamuta. Důležité ale je, že hned na několika místech tu narazíte na živou hudbu. Samotný kytarista na jednom pódiu, o několik chodeb dál už trio doplněné o bubínek a píšťalu. To je to důležité koření, které každá hospoda v irském stylu potřebuje stejně jako bramboračka majoránku. Hudba lidová a syrová, neboť v irských barech často vystupuje ten, kdo si z domova přinesl kytaru a má odvahu předstoupit před ostatní. Výsměchu diváků se není třeba bát. To spíš ať se hudebník připraví na to, že se k němu spontánně z davu někdo přidá a přijde třeba bubnovat nebo tleskat do rytmu.

Hospody bez jídla
Irská hospoda má také vonět. Ta staletá navíc jinak než ta ze třetího tisíciletí. Existují totiž dvě pravidla, která irskou hospodu brání před pachem. To starší říká, že v irské hospodě se nepodává jídlo. Tedy žádné spálené maso, žádný přepálený olej. Irové si stovky let chodili k pivu popovídat, nikoliv se najíst. Něco menšího k snědku se dalo objednat opět spíše v anglických pubech než v irských barech. Ale posledních třicet let už toto pravidlo bere za své, a tak i v Irsku, když vás přepadne hlad, lze něco zakousnout. Může to být zapečený sendvič nebo zapečené brambory s hovězím či skopovým masem.
Hospoda třetího tisíciletí v Irsku je také prosta pachu z cigaret. Kouření zakazuje zákon a Irové toto nařízení dodržují. V mnoha hospodách to vyřešili zastřešením části dvorku. V česko-irských hospodách je vzduch jiný, a vůbec to není tím, že by jim za humny chyběla vřesoviště. Cigaretový kouř se bohužel často mísí s parami vycházejícími z fritovacích hrnců.

Šicí stroje? Proč?
Irové nejsou národ krejčích a je opravdu českou zvláštností, jak často se coby stolky pro hosty objevují upravené konstrukce starých šicích strojů. Jeden takový najdete třeba i ve vyhlášené Molly Malone´s nedaleko Haštalského náměstí v Praze, kde si na image opravdu zakládají. A dokonce i v olomoucké hospodě Black Stuff, která mezi česko-irskými podniky vede svou jedinečnou studentskou spontaneitou a nehraje si na žádný nucený irský styl, najdete starý šicí stroj. Snad by se tato česká ikona hospodské útulnosti dala ospravedlnit tím, že řada skutečných irských hospod fungovala do poloviny minulého století současné jako výčep piva a jakési "technické smíšené zboží". S pintami guinnesse nabízely hospody i potřeby pro farmáře - třeba součástky k traktoru nebo motyky na pole. Ale to už je minulost, poetika zmizela s nástupem velkých obchodů na periferiích měst.
Bylo by ale nespravedlivé chtít po "zahraničních pobočkách irských hospod", aby splňovaly vše výše dosud uvedené. Vznikl by snobsky sterilní produkt, který by dokonale pohřbil to nejdůležitější, čím jsou irské hospody charakteristické - hlahol, v pozdějších hodinách ryk, přátelský smích, poplácávání po zádech a družnost vůbec. V irské hospodě není nikdo nikdy sám, vždy tu je někdo, kdo ho zdraví, kdo se usměje vedle u výčepního pultu, kdo vybídne ke zhodnocení právě vysílaného fotbalového nebo ragbyového zápasu.

Sport v televizi
Třeba právě zmíněná televize se sportovním kanálem je pro irskou atmosféru mnohem důležitější než šicí stroj. V anglickém pubu narazíte prakticky vždy na šipky a terč a na jukebox. V irské hospodě je hracích a jiných automatů pomálu, o to více tu ale mají televizní obrazovky. Sledovat zápas a jadrně si ulevit, když útočník přestřelí branku - to je Irsko.
Hledejte a hodnoťte irské hospody právě podle družnosti, vždyť právě kvůli tomu se začaly šířit po světě. Ty první zahraniční si zakládali Irové pro svou vlastní potřebu. Po velkém exodu vyvolaném hladomorem v devatenáctém století opustili rodný ostrov a vydali se za prací přes moře, nejčastěji do Ameriky anebo na druhou polokouli do Austrálie. Kromě tradičních piv do hospody vnesli i svou vrozenou pospolitost.
Vězte tedy, že měřítkem "irskosti" hospod, které nabízí točený guinness, kilkenny, murphy´s nebo jablečný cider, není stupeň ošlapanosti dřevěné podlahy ani počet šicích strojů, ale právě zpěv a družná zábava.

Co se točí
Správná hospoda musí mít na čepu hned několik druhů a značek piv. Když jich bude alespoň deset, jste na správné adrese. K tomu ale musí být u baru i nabídka dalších lahvových piv v chladicím boxu. V základním sortimentu by ale měli vždy být zástupci těchto druhů piv:

Ale
Svrchně kvašené pivo, které mívá výrazné ovocné aroma, pocházející z rychlého kvašení za tepla při postupném dodávání různých druhů kvasnic. Barva je většinou jantarová.
Stout
Silné tmavé pivo vyráběné z praženého sladu. Některé stouty se vaří technologií spodního kvašení. Vždy má hustou krémovou pěnu.
Lager
Spodně kvašený světlý ležák s výraznou chmelovou hořkostí a lehkou sladovostí.
Cider
Cider není pivo, ale zkvašený jablečný mošt. Na první pohled nevinné pití, mějte však na paměti, že obsah alkoholu se pohybuje kolem čtyř procent!

Svátek sv. Patrika
17. března se "Zelený ostrov" stává ještě zelenějším. Irsko slaví svátek svého největšího patrona, svatého Patrika, a kdo nechce být za morouse, musí mít na sobě něco zeleného. Irský patriotismus jde tak daleko, že při těchto oslavách není problém dočasně obarvit v Dublinu dokonce i řeku Liffey. Zelené oblečení se sluší doplnit dalším irským symbolem - trojlístkem. Namalujte si ho na tvář, přišpendlete na klopu bundy, ozdobte si jím čepici a vydejte se na guinnesse. Tam si trojlístek vychutnáte vykreslený v husté pěně piva. Trojlístek je spjat právě se svatým Patrickem. Říká se, že tento světec právě pomocí utrženého jetelového lístku vysvětlil královi z Tary, co znamená jednota Otce, Syna i Ducha svatého.
Dublinem prochází 17. března průvod, ve kterém se střídají muzikanti, alegorické vozy, divadelníci a tanečníci. A říká se, že v tento den plný oslav přestávají takzvaní leprechauni hlídat na koncích duhy hrnce plné zlaťáků. Je to tedy dilema, zda vyrazit na oslavy do hospod, nebo na konec duhy...

Kdo byl sv. Patrik
Svatý Patrik se narodil v jihovýchodní Británii v r. 385. Jeho plné jméno znělo Magonus Sukatos Patrikius.
V šestnácti letech zajali Patrika irští piráti, odvezli ho do Irska a prodali jako otroka, který dalších šest let pásl ovce. Po božím zjevení se odhodlal k útěku, na kterém doputoval přes Británii až do kláštera ve francouzském St. Germain, kde žil dalších dvanáct let.
Jeho další kroky směřovaly zpět do Irska. Tentokrát už však na ostrov neputoval jako otrok, ale jako oficiální věrozvěst křesťanství. Jeho úkolem bylo obrátit pohany na víru a postarat se o budování kostelů a klášterů. Zatímco na kontinentu se takové mise neobešly často bez krvavých střetů a násilí, Patrik volil mnohem vstřícnější metody a počínal si jako zkušený taktik. Když zjistil, jak silně uctívají Irové své dosavadní bohy ohněm, rozhodl se i on pořádat při křesťanských oslavách slavnostní ohně. Lásku Irů ke slunci využil tak, že slunce umístil na střed křesťanského kříže. Vytvořil tak nový symbol - keltský kříž - s jehož uctíváním rázem neměli Irové problém.
Když Patrik do Irska přišel, byly na ostrově jen roztroušené skupinky křesťanů. Po jeho misi byl prakticky celý ostrov obrácen na víru. Základem legendy je Patrikova mírumilovnost a diplomatická zručnost, ale občas i při jeho práci tekla krev. Například tehdy, když o křesťanské víře vyprávěl munsterskému králi. Tehdy se prý jindy klidný Patrik rozčílil natolik, že zarazil do země svou berlu s takovou silou a prudkostí, až králi propíchl v nártu nohu. Král to ale považoval za součást rituálu křesťanského křtu, že přijal novou víru.
Patrik zemřel 17. března 461, od té doby se v tento den uctívá jeho památka.

Jak se vaří guinness
Milovníci proslulého piva guinness dali svému oblíbenému pití přezdívku "Black Stuff", tedy "černá věc" podle charakteristické barvy. Zlé jazyky dodávají, že guinness je tak tmavý proto, že se vyrábí z vody, kterou pivovar čerpá ze špinavé dublinské řeky Liffey. Není to ale pravda. Pro výrobu piva odebírá pivovar vodu ze studny svatého Jamese, která se nachází v dublinských horách. Nepředstavujte si však nějakou romantickou malou studánku, protože pivovar spotřebuje každý den na deset milionů litrů vody. Z ní pak připraví přibližně čtyři miliony pint piva. Polovinu vypijí Irové doma, zbytek míří do zahraničí, především pak na americký trh.
Voda je ale pouze jedna ze čtyř hlavních surovin. K výrobě legendárního piva je dále zapotřebí ječmen, chmel a kvasinky. U kvasinek průvodce v pivovarském muzeu rád zdůrazňuje jejich historický původ. Pivovar stále pěstuje kultury kvasinek v nepřetržité řadě od založení v roce 1759, které tehdy přivezl pro zahájení výroby majitel Arthur Guinness.
U chmelu si zase přijde na své česká hrdost. V Irsku se chmelu nedaří, a proto si ho pivovar nechává pěstovat v Anglii, Německu, na Novém Zélandu, v Americe a také v České republice.
Samotná výroba piva začíná tím, že se část ječmene, kterého se ročně spotřebuje až sto tisíc tun, přemění na vločky, které se rozemelou na jemný prášek, který napomáhá vytvořit krémovou strukturu piva.
Další část ječmene se něco málo přes půl hodiny praží. Tady se rodí základ barvy piva. Při pozorném prohlížení sklenice proti světlu je potřeba opravit jeho přezdívku Black Stuff. Guinness není černý, ale velmi, velmi tmavě červený.
Hlavní část směsi tří druhů ječmene se umele a smíchá s vodou na hustou kaši, čímž vznikne sladový základ piva. Do sladu se přidá sušený chmel a vše se půldruhé hodiny vaří. Po vychladnutí se přidají již zmiňované vzácné kvasinky a započne reakce, na jejímž konci je husté pivo se smetanovou pěnou.


Pokračovanie